Řeknu vám, že na základní škole jsem byla docela hodně obézní, měla jsem vysokou nadváhu, a tak je potom logické, že mi tělocvik nějak tak extra nelahodil. V tělocviku mi to jednoduše nešlo. Ale zase jsem vynikala v matematice, v zeměpise a také v českém jazyce. Tohle mě moc bavilo, akorát mě moc mrzelo, že právě kvůli sportu jsem nenašla moc přátel, tohle mě trápilo. Měla jsem ale dvě nejlepší kamarádky, a to také možná bylo kvůli tomu, že i mé kamarádky měly takovou mírnější nadváhu. Když jsem potom v osmé třídě se platonicky zamilovala do jednoho spolužáka z deváté třídy, tak jsem samozřejmě chtěla zhubnout.
Nejhorší na tom bylo a moc mě to štvalo, že i on se mi smál, že jsem obézní. Jak se někdo může smát někomu, že je obézní? Podle mého názoru by ho spíše měl litovat anebo mu pomoct. Já jsem samozřejmě o lítost nestála, ale také jsem potom řekla svým rodičům, proč mi dovolili tolik jíst, abych takhle byla obézní. Dle lékařky jsem měla patnáct kilo nadváhy, a to už v osmé třídě. Maminka mi říkala, že jsem začala přibírat v šesté třídě, kdy jsem se stále jenom ládovala a ládovala a prý jsem nemohla přestat. Jenomže kdo za to může? Samozřejmě, že moji rodiče.
Moji rodiče mě měli nějak krotit v jídle a také mi hlavně ukázat, že člověk má sportovat, že dítě se má vést ke sportu opravdu odmalička. Rodičů jsem se ptala, proč mě nenutili k nějakému sportu. Já si vlastně ani nevybavuji, že by mě nutili k nějakému sportu. Rodiče říkali, že i oni sami nesportují a že je vůbec nenapadlo, že bych já měla sportovat. Když jsem tohle slyšela, to mi bylo asi sedmnáct let, tak jsem byla opravdu v šoku. V sedmnácti letech jsem stále měla nadváhu, tak jsem si řekla a dost začnu sportovat. Také začnu jíst zdravě. Myslím si, že zdravý životní styl a sport k sobě opravdu krásně sedí. Už mám o osm kilo méně, zhubla jsem a jsem za tohle ráda a rozhodně ještě s tím budu pokračovat. Ještě chci dát alespoň pět kilo dolů.