Je poměrně jasné, že každá společnost má určitá pravidla, obvykle nepsaná, která její členové dodržují. Většinou se týkají chování ve společnosti, oblékání a dalších věcí. To ostatně známe i u nás – například asi nikdo z nás by nevyšel na ulici nahý, do divadla v pyžamu, nebo si v zaměstnání začal hlasitě zpívat, pokud tam tedy není sám.
Tato pravidla samozřejmě nejsou samoúčelná. Vyvinula se proto, aby členům společnosti poskytla určitý pocit bezpečí – cítíme se lépe, když víme, co od druhých můžeme očekávat. Také je pak pro nás snadnější se do oné společnosti zařadit, a i to má značný pozitivní vliv na lidskou psychiku. Není tedy divu, že tomu tak je již od starověku.
V každé době se však našli lidé, kteří tato pravidla porušovali, ať už úmyslně či nikoliv. Tito se dají rozdělit v podstatě do dvou kategorií: anarchisté a lidé s psychickými potížemi. Zatímco anarchisté své chování provozují úmyslně, neboť chtějí šokovat a upozornit například na nějakou nespravedlnost, která se děje, případně na společenskou normu, se kterou nesouhlasí a kterou považují za nespravedlivou, u lidí s mentálním postižením je to poněkud jinak.
Tito nad svým chováním obvykle nemají prakticky žádnou kontrolu, případně si často ani neuvědomují, proč to, co dělají, ostatní lidi pohoršuje. Tyto případy ostatně známe také již od nejstarších civilizací – stačí vzpomenout například na stereotyp vesnického blázna. Je pravděpodobné, že se v naprosté většině případů jednalo o některého z těchto lidí.
Je však pravdou, že tito by v nás neměli budit pohoršení, nýbrž soucit a snahu jim pomoci. Nesmíme také zapomínat, že se nejedná vždy o vrozenou poruchu. I u zdravého člověka se může časem projevit, typickým příkladem je zde Alzheimer.
Předně je však nutné si uvědomit, že společenské normy jsou pouze sociální konstrukt, a pokud onen člověk nikomu neubližuje, není žádný důvod k tomu, abychom jej nějak ostrakizovali.