Tělesnou výchovou si na základní a střední škole prošel každý z nás. Za poslední desetiletí se přitom nijak nezměnila. Je dobré se podívat na to, jak vlastně probíhá a co vlastně dětem přináší. V posledních letech se totiž začínají množit názory, že tak, jak se provozuje, nemá dnes již příliš smyslu. A je pravdou, že čím dál více dětí má od tělocviku osvobození. Proč?
Nejprve si musíme uvědomit, že je rozdíl mezi tělocvikem na prvním stupni, na druhém stupni a na střední škole. Musíme se tedy nejprve podívat, co vše vlastně zahrnuje, a jak je vlastně provozována, a co vlastně má děti naučit.
Na prvním stupni si mají děti osvojit základy pohybu. To ovšem není obvykle ten případ. Většinou bohužel funguje tak, že po krátké rozcvičce hrají děti po zbytek hodiny například vybíjenou, což není ideální. Nejenže je totiž příliš nenaučí, zároveň také působí další rozdíly ve třídě, kdy nepopulárním dětem se nejen snižuje sebevědomí, když jsou vybrány jako poslední, ale navíc jsou často také viněny, když daný tým prohraje. O tom, že to právě v těchto dětech, které by to potřebovaly nejvíce, lásku k pohybu nevyvolá, asi není třeba hovořit.
Na druhém stupni se k tomu přidá i známkování, které se děje podle daných tabulek. To opět pohybově méně nadané děti, které daných výkonů zkrátka nemohou dosáhnout, nemotivuje. Ty pak získají k jakémukoliv typu sportu ještě větší odpor.
Střední škola pak v daném programu pokračuje, jen je ještě o něco náročnější. V mnoha případech to pak ty méně nadané děti nebo ty, které mají například určité zdravotní problémy, nezvládají. Není tedy divu, že počet necvičících dětí roste.
Aby se tomu předešlo, bylo by potřeba přepracovat celou výuku tělocviku, a také učitele, kteří si již na prvním stupni nebudou chtít tuto hodinu jen odbýt. Něco takového je však v nedohlednu, což je škoda. Děti by si to rozhodně zasloužily.